Plakát, stylisticky inovovaný především pod vlivem francouzských afišistů, vstupoval v devadesátých letech i do českého veřejného prostoru a svým progresivním secesním jazykem, integrujícím slovesné a vizuální sdělení, v něm rovněž šířil obraz moderního umělce. Velkorysá, komplexně pojatá plocha poskytovala prostor jak k rafinovanému dekorativnímu pojednání, tak k monumentálnímu znázornění tvůrce i jeho – světotvorné – činnosti. Jednotlivá ztvárnění se přitom neobyčejně lišila, a to i v rámci kolekcí jednotlivých autorů, jejichž výrazové prostředky čerpaly z různých slovníků: umělce a jeho dílo symbolizovali i zachycovali realističtěji.

Zatímco například Arnošt Hofbauer, parafrázující na plakátu druhé výstavy spolku Mánes z roku 1898 vlnu z proslulého Hokusaiova dřevořezu, alegorizoval umění jako akt přinášející spásu lidstvu, na pozdějším plakátu k třinácté výstavě téhož spolku z roku 1904 od takových symbolů upustil a ztvárnil grafika soustředěného na svou práci a odvráceného od publika civilně. A Vladimír Županský – o dva roky dříve – vyobrazil umělce na plakátu Rodinovy výstavy (citací jeho slavné sochy Balzac) jako bytost směle otevřenou kosmickým dálavám.