Milý Jaromíre Johne,
spatřuji kvalifikovanou urážku v Tvém dohadu, že je Pavla Eisnera třeba upozorňovat na jakési Večery na slamníku. Před třemi dny došel ten výtisk, včera byl jedné redakci poslán dopis, aby pro příští dny počítala s referátem. Byla to sice jiná redakce než KP, ale to je jedno. Rozmyslím si ještě v zájmu Tvé knihy, komu to dám.
Díky za vzkazy oudům rodiny. Ty oudy bývají někdy divné: žena ležela dva měsíce s frakturou hlezenní kosti, ale už se belhá. Dcera se jmenuje Dagmar, ne Marta, ale i tak dává děkovat.
O Večerech napíšu „bystře“, jak autor předpokládá. Totiž nově, to se spolehni.
Stisk ruky. Též – z opravdové úcty – přání, abys někdy promluvil ze své poustky. Noblesse oblige: a přiznám se, že jsem myslil právě na Tebe, když jsem pro Kritičník psal tu glossu Zoon apolitikon.
28. listopadu 1947.
Opravdu Tvůj
Pavel Eisner